Číst – ach, to je přeci námaha!

Milý čtenáři, asi před pěti lety jsem seděl na letišti a rozhlížel se po spolucestujících. Byla mezi nimi dvacítka bohatých Arabů ze Zálivu, kteří se vraceli z nákupů na nevěřícím Západě. Bílé řízy, kostkované šátky na hlavách, vypasená břicha. Seděli tiše, moc se jeden s druhým nebavili. A v tu chviličku mi najednou došlo něco, co jsem pozoroval už léta léta letoucí. Něco, čím se čekající Arabové hrubě liší od čekajících Evropanů, Japonců či Indů.

Arabové nečtou.

Začal jsem rychle vzpomínati na všechna minulá letiště a odbavovací haly, kde jsem kdy čekal. Mám toho za sebou dost, bývalť jsem po osm let obchodník a slítal půlku světa. (Nezáviď, čtenáři! Není to jenom radost. Pořád posedáváš na nepohodlných sedačkách a ujídáš nestravitelné jídlo ze stánku. ze kterého tloustneš a pálí tě žáha. Doma jsi po půlnoci a v sedm ráno musíš zas do práce.)

Nudících cestujících jsem viděl snad deset tisíc. Většina z nich zahání nudu tím, že nasadí sluchátka a poslouchá muziku, nebo v dnešních dobách vytáhnou tablet a klovají do něj. Ale hodně jich listuje knihou nebo mají v ruce moderní Kindle. Hodně, až na Araby.

Naraziti na letišti na klasického vousatého tradičního Araba s knihou, to jest vzácnost. Pár jsem jich viděl, ale Vánoce jsou častěji. Přitom mezi cestujícími je jich dost, protože peněz mají jako želez. Zašátkovanou Arabku jsem s knihou neviděl nikdy. Ani s Quránem.

Něco jiného jsou Peršani. Když jdu kolem gate, kde je napsáno Teherán, vídám tam lidi s knihami a někteří z nich opravdu vyhlížejí jako brejlatí zamyšlení intelektuálové. Ale do Dubaje, do Káhiry, do Tunisu ne. Turisti čtou. Západní businessmani a businesswomanky čtou. Arabové nečtou.


Když mi toto, milý čtenáři, došlo, začal jsem chápati mnohé.

Prošel jsem se již ulicemi mnoha arabských měst, ale knihkupectví tam nebývají k vidění. Ani ve velkých obchodních centrech. Nebo mají knihy jen v angličtině a je to tam samý běloch. Je možné, že my Češi v naší malé zemičce máme víc knihkupců než celý velký arabský svět.

Vzpomněl jsem si na různé synky šejchů, kteří nosí zlaté hodinky za sto tisíc Euro, ale měli při obchodní večeři potíže s jídelním lístkem a sluha jim našeptával.

Začal jsem pátrat po Internetu a vše se potvrdilo. Negramotnost je v arabském světě velký problém. V chudých končinách jako je Jemen bys to čekal. Ale v takové přebohaté Saúdské Arábii, kde se domácí občané válejí v ropných dolarech, stále ještě 20% dospělých žen neumí číst a psát. A to se situace pozvolna zlepšuje! Ještě v roce 2000 to bylo 30% dospělých žen.

Do arabštiny, čili jazyka, kterým mluví skoro 400 milionů lidí, se překládá 300 knih ročně a každé té knihy se vydá průměrně 2000 kusů. Milý čtenáři, to je děs. Maličké Slovensko toho zvládá více. Z toho plyne i další otázka. Kolik těch, kdo jsou úředně gramotní, ve skutečnosti sotva nasmolí svoje jméno na papír? Kolik by jich vlastně vůbec čísti umělo?

Vlastně se už dávno nedivím, že se v těch končinách tak daří náboženství, fundamentalismu a fanatismu. Vždyť o zbytku světa nevědí zhola nic.

Smutné je, že oni sami říkají těm, kdo dosud nepřijali islám, že jsou ve stavu džahilie (tedy nevědomosti, neznalosti, hlouposti). Můj ty světe! Tomu se dá jen trpce smáti. V Bibli se říká něco o těch, kdo nevidí břevno v oku svém. Tady jest to celý kulturní okruh. V temnotách.


Milý čtenáři, pokud bys chtěl dostávati e-mailem upozornění, že vyšel nový článek, zajdi doprava nahoru. Najdeš tam nápis „Sleduj novinky e-mailem“. Tam vlož adresu a klikni na Sleduj. Dá se to vždy zase zrušit.
Reklamy
%d bloggers like this: